Obecní klaun v době covidové

Z naší vísky pod spárem sokola a tlapou lva odešla zima a stejně jako kamkoliv jinam přišel strach z čínského viru. Domácí karanténa, roušky málem na zahrádkách před domem, ostříží pohledy po všem, co zakašle, smrkne, zakucká. A tak jsem se já, profesí herec, ocitnul doma, na "střídačce". Po suchém jarním živoření se ale nepřihnala smrt, nýbrž přihnaly se aprílové deště a s nimi první vlna expandující zeleně. Tsunami síly přírody, živlu, kterému jsme my, lidé, v podstatě jedno. Chce-li tráva růst a stromy zelenat, stane se to, ani nemrkneme. 

Jak jsem tak seděl doma, šoupal netrpělivě nohama a koukal, kde bych tak mohl být platný, přišla mi zajímavá pracovní nabídka. Sekat pro obec trávu, vynášet popelnice s tříděným odpadem, čistit potoční kanály, prostě dělat obecní údržbu - sekačka, traktor, křoviňák! U nás v Litíči se totiž o tuto údržbu stará švarný penzista Milan, jenže byl na to sám. A kolem hektary a hektary bující a bobtnající biomasy. Červen na krku! Zablýskly se mi oči. Jako kluk jsem přece chtěl být popelářem a kombajnistou! A teď se mi to může splnit. Okamžitě jsme si se starostkou plácli.

Zmínil jsem svou hereckou profesi. Tak tedy jak jsem zvyklý na divadle umět lecos pohotově napodobit hereckou etudou, tady padla kosa na kámen. Zdálo by se - co na tom? Vezmeš křoviňák, nastartuješ a jedeš. Netušil jsem však, jaká úskalí, úkony, rituály, námaha, ale taky krása mě čeká. První den jsem se octnul poprvé v tzv. hasičárně, kde jsou všechny přístroje uloženy a zaparkovány. Byla potemnělá jako opuštěné jeviště, napětí by se dalo krájet. Vůně vyjetého oleje a benzínu se zbytky tlející posekané trávy. Milan mě zaučuje, jak se maže, dolévá, startuje přístrojový park. Otevírá se opona, tedy vrata, a my vyjíždíme jako dva opuštění mušketýři, nebo spíš Sancho se svým pánem Donem Quijotem na svých Rosinantách vstříc bujícím zeleným větrným mlýnům. Prvně jsem zničil křoviňák, nevadí, bojuju jako o život dál, následně za mnou v traktůrku zůstává neposečená, okousaná tráva! Urazil jsem nože! Nevadí, přivolaný opravář lomí rukama, ale za chvíli startujem - tedy Milan, já už ne, a pokračuje dál. Já za ním vyrážím - teď už však pouze s hráběmi v rukách a pěšky. Ale první hrábě křup!, druhé hrábě cvak!, ... První den v mé nové, krásné práci pro mě skončil katastrofálně.

Ale všechno má svůj čas, žádný učený z nebe nespadl. A díky trpělivosti a lásce všech zúčastněných, jsem já, herec Jan, mohl za nějaký ten čas složit absolutorium v nové profesi Obecní pohůnek. Stal se ze mne Mušketýr dvoutaktních motorů a čtyřtaktní jezdec. Začal jsem vonět po benzínu a oleji, ruce mi zhrubly, hlas zmohutněl, ramena zbytněla. A konečně jsem pochopil dovednost couvání s vozíkem! 

Jestli vás někdy vyděsil po obci se prohánějící zpívající klaun v oblaku dýmu a pylu, v reflexní vestě s křoviňákem proklatě nízko, nebyl to obecní blázen, nýbrž já. 

Díky Lenko a Milane!

Honza Sklenář

Zdroj: Zpravodaj Hustířanka