Neprakta baví návštěvníky Staré radnice (do 21. dubna 2019)

Veřejnosti je Jiří Winter znám spíše pod pseudonymem Neprakta a většina lidí si jeho jméno spojuje s kresleným vtipem. Výtvarník Jiří Winter měl však neuvěřitelně široké spektrum činností. 

Začínal jako ilustrátor odborných přírodovědných knih - kreslení a příroda patřily mezi jeho dvě největší záliby. Bohužel válka a s ní související zavírání vysokých škol ho dovedla po absolvování reálného gymnázia ne na vysněnou přírodovědnou fakultu, ale na grafickou školu, kde v té době učili profesoři ze zavřené akademie. Zde se setkal s Alenou Ladovou a se svým výtvarným vzorem - jejím tatínkem - Josefem Ladou, u kterého později bral soukromé hodiny kreslení. 

Jiří WInter byl člověk slunečný, nikdy nic prožitého nebral záporně, vždy věřil, že vše je k něčemu dobré. Uměl úžasně bavit společnost, rád mluvil, ale ještě raději si někam sednul a naslouchal. Sám mluvil moudře a vzdělaně o historii či přírodě - všichni vždy ztichli a poslouchali.

Jeho kariéra křeslíře vtipů začala vlastně již ve válce. Byl z poloviny ze židovské rodiny - široká rodiny z tatínkovy strany skončila v Osvětimi. Jeho tatínek byl jediný, kdo se nedostal do Osvětimi, protože ho umučili hned při výslechu. Jiří Winter se sám již v mladém věku zapojil do protinacistického odboje. Narazil na konfidenta, byl zatčen a byl mu navržen trest smrti. K soudu se však nedostavil hlavní svědek a soudce už to nechtěl odročovat - přeci jen bezvýznamný syn sklenáře z Holešovic mu za to v roce 1944 nestál, a tak ho poslal do pracovního tábora. Jiří Winter byl mladý a zdravý a na konci války - za rok a půl - se vracel z Německa pěšky domů. Přežil i proto, že od sběru rašeliny byl převelen díky svému malířství do útulnějšího prostředí prostorů, které maloval. 

Po návratu z války ho doma čekal prázdný byt. Kromě prázdného bytu ho v Praze potkaly i jiné věci - málokdo asi ví, jaké hrůzy se děly těsně po válce. Popisoval atmosféru v Praze, která po válce zažívala podobné situace jako během války. Internační tábory byly podobné těm koncentračním a osobní msty měly hrůzné podoby. Jak sám přiznal, v té pražské poválečné době měl štěstí, že byl za války v táboře. 

Z celé velké rodiny mu zbyla jen maminka, kterou musel uživit. Nebylo vůbec pomyšlení na to, že by šel studovat. Pustil se do řemesla svého otce. Byl to v Praze poměrně slavný sklenář a díky jeho řemeslu se malý Jirka dostával již od mala blízko k přírodě. Když mu bylo 5 let, tak pan profesor Janda zakládal pražskou zoo v Tróji a požádal tehdy poměrně známého sklenáře - pana Winteru, aby  v nové zoo vytvořil akvária, terária a prosklené prostory. Malý Jirka Winter tak byl odmala sžitý s prostředím zoo. 

Když se konečně po válce v poděděném oboru postavil pevně na své nohy, vzali mu vše komunisti v roce 1948. On se ze však ze všeho vždy rychle vzapamtoval. Jen po válce vůbec nemaloval vtipy, ale chmurné olejomalby.

Zlom nastal ve chvíli, kdy viděl na pitevně člověka, který ho kdysi krutě zbil během války při odvodu do cely. Tenkrát si řekl, že jednou bude chtít jeho hlavu. Skutečně se tak stalo. Měl po válce možnost stát v pitevně nad mrtvolou člověka, který ho v uniformě SS kdysi tak krutě zbil. Na té pitevně si to však rozmyslel - došlo mu, že kdyby nebyla válka, tak by to byl obyčejný jednoduchý člověk a že je také obětí války, že lidská spravedlnost na tohle nestačí. Odpustil svému úhlavnímu nepříteli. Tehdy v něm skončila válka. A od té doby kreslil vtipy. Došel k závěru, že život sám o sobě je tak tragický a krutý, že jeho cílem bude rozveselovat a bavit lidi. Byl to jeho velký úkol. Goebbeles sám řekl, že Češi jsou smějící se bestie. Mezi naše dobré vlastnosti patří umět si ze všeho dělat srandu a poté i nejlepší vtipy. 

V tom je naše síla. A na tom stavěl svoji malířskou kariéru i Neprakta. Svými charakteristickými a nezaměnitelnými obrázky ilustroval téměř pět set knih zábavných a vědecko-populárních. Mimo to se zabýval divadelní i filmovou tvorbou (návrhy kostýmů, scén, kulis) – z této oblasti patří k jeho nejznámější počinům například Werichova Těžká Barbora a Osel a stín, či výtvarný podíl na filmu Šíleně smutná princezna.

Mezi jeho další činnosti patřila i podpora vzdělání mládeže. 

Výstava vybraných děl pana Neprakty je otevřena od úterý do pátku od 9 do 12 a do 13 do 16 hod. O víkendu od 13 do 16 hod. Vstupné činí 30 Kč/15 Kč.